Tajemná hradní studna na Karlštejně

 Na mnohých českých hradech se setkáváme s různými typy vodních zdrojů, které byly jednou z nejdůležitějších součástí hradního areálu. Nejčastějším zdrojem vody byly samozřejmě hradní studny, často vytesané ve skále a zejména u hradů výšinných dosahovaly značné hloubky. V některých případech si však stavebníci hradu s vodou starost dělat nemuseli jako například na Pernštejně či Točníku. Jakoby se zde sama příroda postarala o nedobytnost hradu v podobě jezírka s nevysychajícím pramenem v místě pro stavbu hra-du nejpříhodnějším. Na hloubení a stavbě hradních studní pracovali většinou havíři. Pro stavebníka či zakladatele hradu to byla akce finančně velmi náročná. Dokonce se říká, že stavba hradní studny bývala přinejmenším stejně drahá jako stavba hradu samotného. Na několika českých hradech však studna úplně chybí. Bylo to z důvodu jejich polohy na mimořádně vysokém skalnatém ostrohu, nebo z důvodu mnohem prostšího: majitel hradu na stavbu studny prostě neměl. V těchto případech byla otázka vodního zdroje řešena úplně jinak. Na nejnižším místě hradního nádvoří byl vyhloubena jímka, pouze několik metrů hluboká, jejíž hrdlo bylo nálevkovitě rozšířeno. Tento „trychtýř" umožňoval spád dešťové vody z nádvoří do jímky (tzv. cisterny), kde se dešťová voda shromažďovala. Někdy byla tato cisterna zřizována ve sklepním zděném prostoru, kam byla složitým okapovým systémem sváděna opět dešťová voda, tentokrát ze střech. V obou případech byli obyvatelé hradu plně závislí na počasí a v době ohrožení či dokonce obléhání hradu zůstali obránci v naprosté nevýhodě. Vraťme se k hradním studnám, jejichž používání bylo ve srovnání s cisternami nesporně mnohem hygieničtější.

Naprostým unikátem mezi středověkými studnami je karlštejnská hradní studna. S její stavbou se začalo záhy po založení hradu 10. června 1348 a práce na jejím hloubení postupovaly velmi rychle, neboť k stavbě císařského hradu bylo zapotřebí obrovského množství vody. Ta sem byla dovážena ve voznicích, takže každý pátý vůz, vezoucí na hrad stavební materiál, byla lejta s vodou. Není proto divu, že sám císař Karel měl mimořádný zájem, aby se dokončení a zprovoznění hradní studny uskutečnilo co nejdříve. Na Karlštejn povolal kutnohorské havíře, kteří hloubili studniční šachtu. Na rozdíl od ostatních hradních studní, které mají kruhovitý tvar, byla karlštejnská studna zbudována v podobě postupně se snižujícího obdélníka. Po téměř sedmiletém úsilí havířů byla studna vytesána v rostlé vápencové skále do hloubky 78 metrů. Přestože se v této hloubce octli již pod úrovní hladiny řeky Berounky, voda se ve studni stále neobjevovala. V nastalém zděšení, že hrad zůstane bez vody, vytesali havíři do stěn několik krátkých úzkých chodeb v domnění, že narazí na pramen, ale jejich úsilí nepřineslo úspěch. Dnes už samozřejmě nezjistíme, kdo tenkrát přišel se spásnou myšlenkou: „Když Karlštejn nemá studnu s pramenem, bude mít alespoň cisternu." Spodní část vyhloubené studniční šachty byla džbánovitě rozšířena a v úrovni cca 25 metrů nad dnem byla vytesána nová, asi 15 metrů dlouhá boční štola, ústící nad hladinou Mořinského potoka. K regulaci přítoku vody z potoka do studny sloužilo malé stavidlo, přehrazující potok. Tím jeho hladina stoupla až k otvoru do štoly, kterou byla voda přiváděna už nikoliv do studny, ale do obrovského podzemního rezervoáru — cisterny. Tato druhá stavební fáze, při níž došlo ke změně studny v cisternu, probíhala za přísného utajení. Tradice praví, že podzemní štolu lámali sirotci z kamenických dílen pražské svatovítské hutě. Už při jejich výběru bylo prý pečlivě dbáno, aby neměli žádné příbuzné. Aby se nikdy nikdo nedověděl, proč byli na Karlštejn povoláni a co na hradě dělali. Nikdo totiž nesměl vědět, že právě vodní zdroj na Karlštejně je tím nejslabším článkem hradu. Mladí osiřelí kameníci přesto odvedli vynikající dílo. Během několika měsíců měl hrad vodu. Pověst praví, že za vykonanou práci dostali královskou odměnu, ale při zpáteční cestě do Prahy byli u osady Ořech přepadeni lupiči, kteří kameníky oloupili a do jednoho je pobili. Nikdy se nedozvíme, jednalo-li se o pouhou náhodu nebo o příkaz z nejvyšších míst. Ale ať to bylo jakkoliv, tajemství karlštejnské studny bylo zachováno. Proto se také nikdy nehovořilo o cisterně, ale vždy o studni. Celá staletí pouze karlštejnský purkrabí věděl o podzemní kole a o významu stavidla dole na potoce. Jen on vždy dvakrát do roka usměrňoval tok Mořinského potoka, který dodnes obtéká hradní ostroh tak, aby napouštěl studnu. Nad studnou byla postavena podkovovitá Studniční věž. Ve věži je zachováno ojedinělé technické zařízení na čerpání vody. Tvoří jej masivní dřevěné šlapací kolo, uvnitř kterého chodili lidé. Otáčením kola se vytahoval sedmdesátilitrový okov. Poslední zprávy z 19. století uvádějí, že voda z hradní studny je příjemné chuti „na způsob studnic lučních a velmi studená". Od roku 1907, kdy byl na hradě zřízen vodovod, se již hradní studna nevyužívá. Podzemní štola byla sice ze strany potoka zazděna, ale zůstala zachována v celé své délce a přístup do ní vede pouze ze studny. Výška vodního sloupce dodnes dosahuje 10 metrů. Přestože hradní studna neplní již přes sto let své poslání, zůstává jedinečnou památkou a důkazem zručnosti a dovednosti našich předků.